Jesús Carrasco: Vezmi mě domů

Page 1

Vezmi mě JesúsdomůCarrasco

Jesús Carrasco

JesúsměVezmidomůCarrasco

Jesús Carrasco: Llévame a casa © Jesús Carrasco, 2022 © Editorial Planeta, S.A.U., 2022 © Translation Štěpán Zajac, 2022 © Graphic & Cover Design Toman Design, 2022 © Filip Tomáš — Akropolis, 2022 ISBN 978-80-7470-437-6 ISBN 978-80-7470-438-3 (MOBI) ISBN 978-80-7470-439-0 (ePUB) Vydání této knihy je podpořeno španělským ministerstvem kultury a sportu.  Esta obra ha sido publicada con una subvención del Ministerio de Cultura y Deporte de España.

Eleně Ramírezové; za víru

1 Juan Álvarez mohl být u umírajícího otce, ale z nějakého důvodu to ten večer raději neudělal. Nikoli proto, že by si v tak klíčové chvíli sám zvolil, že bude daleko. Jednoduše se dál věnoval svým každodenním záležitostem, aniž si uvědomil naléhavost zpráv, jimiž ho týdny předtím zahrnovala sestra Isabel, dokud se v jisté chvíli nakonec sama neodmlčela. Opojen vůněmi svěží rašeliny si Juan sestřino mlčení vysvětlil opačně, jako znamení, že věci spějí k lepšímu, a hleděl si svého – dál pečoval o sbírku rododendronů botanické zahrady v Edinburghu. Otec ve státní nemocnici v Toledu, oddělený od spolupacienta v pokoji chatrnou záclonou z nepoddajné látky, a on, dva tisíce čtyři sta kilometrů severně od jeho lůžka, sbírá okvětní plátky popadané na tmavou hlínu.

9

10 2 Na konci šedesátých let půda vynášela čím dál míň, fabriky neustále sháněly pracovní síly a kdo dosud pracoval s dobytkem, skončil ze dne na den u frézovacího stroje. Juanův otec opustil venkov a svou obec Cruces kvůli továrně na azbestocementové desky v Getafe, jižně od Madridu. Matka zase vyměnila kamenem dlážděnou podlahu mlýna, kde se narodila, za lakované dřevo měšťanského bytu v centru hlavního města. Dům se schodištěm v zadní části vnitřního světlíkového dvorku, jež vedlo přímo k ní do kuchyně. V průčelí domovník, který panstvu otevírá dveře. Tak se také poznali – přes domovníka, otcova přítele. Představil je jednoho nedělního odpoledne při východu z kina. Posadili se k nedalekému kavárenskému stolku, kde otci vylíčila, že pochází z Aldeanuevy de la Vera v provincii Cáceres a že se do Madridu přestěhovala, protože k mletí mouky se už vodní síla téměř nepoužívá. Líbil se mu její plachý způsob smíchu. Ji zase zaujala opálená kůže na jeho rukou a vůně, která jí, když se k sobě při loučení přiblížili, připomněla vůni obilí. Chodili spolu dva roky, než se vzali. Krátce po narození Isabel se nastěhovali do miniaturního, tmavého bytu v dělnické čtvrti Las Margaritas přímo v Getafe, kam vtěsnali i ovdovělého dědečka z otcovy strany. Když přišel na svět Juan, vyměnili malý Seat 600 za Renaulta 4. Každý víkend nasedli do auta a vyráželi s dědečkem do Cruces, aby vyvětrali dům a na procházkách po polích provětrali i dědečka, protože starému pánovi připadalo, že ho hory cihel v Getafe udusí, což se svým způsobem nakonec opravdu stalo. Když otce poslali z fabriky do předčasného důchodu, přestěhovali se do Cruces. Juanovi bylo šest, sestře deset. Dědeček se s nimi nevrátil.

11

Více než jedno desetiletí pomalé intoxikace azbestem, osm hodin denně, pět dní v týdnu. Práce osvobozuje, ale tahle tě navíc navždy prodchne jedem. Tvá oběť nasytí rodinu a zároveň tisíce dalších zahalí drobnými krystaly smrti. Otcové rodin pilou rozřežou stropní desky, až budou muset v zahradách chránit výhonky ozimých bobů před vichrem. Děti kamením roztříští zbytky azbestových trubek poházených na rumištích. A vítr roznese krystalky kolem dokola.

Juan vystoupí z autobusu naproti Angelinu bistru. Prázdnou ulicí zamíří k rodinnému domu. Na zádech modrý batůžek, kam natěsnal jen to základní: pár kousků letního oblečení, aby přestál ve Španělsku nanejvýš jeden

Linkový autobus ho vysazuje v Cruces, devětadvacet hodin po otcově smrti. V lékařské zprávě se píše, že příčinou úmrtí byl zápal plic kombinovaný s pleurálním mezoteliomem. Rakovina, jež na něj vyšla nikoli dílem genetické tomboly, ale kterou si pozvolna a sám den po dni vypěstoval třináctiletou prací v továrně na azbestocement.

Přestože otec nemusel pracovat, první měsíce strávil zušlechťováním pozemků, které se mezitím scvrkly na zeleninovou zahradu s přístřeškem na nářadí a se zavlažovací nádrží, na háj s několika mandloněmi, kus pole sotva na pár měřic obilí a na skladovou halu, v níž rodina po jistou dobu chovala kůzlata. Za to, co mu v Getafe vyplatili na odstupném, si otec pořídil strojní vybavení z továrničky na výrobu dveří, kterou zrovna zavírali v Illescasu, převezl je do Cruces a nastěhoval do haly. Sotva jedenáct měsíců poté, co přestal dýchat azbest, jal se vdechovat dřevěnýTřetíhoprach.srpna.

12 parný týden, hygienické potřeby, knížku, kterou právě četl, když k němu zpráva dorazila, a pár dalších maličkostí. Na náměstí mine sousedku, která mu projeví soustrast a spustí: Chudák táta, je mi líto, co se mu stalo. A máma –však uvidíš sám, je na ni žalostný pohled. Juan se marně snaží utnout její monolog. Pokaždé, když naznačí, že chce jít dál, žena ho uchopí za paži a vychrlí na něj další záplavu hořekování. Musí přispěchat Dolores, aby ho vyprostila. Další sousedka, která scénu pozorovala zpovzdáli. Ale no tak, Angustias, naléhá na stařenu. Dej tomu chlapci pokoj, určitě je unavený a má toho ještě spoustu před sebou. Zachránkyně na něj vrhne pohled, který si Juan vysvětlí jako účastnou oporu. Pohled, který říká: Vždyť víš, jak je ta ženská prostořeká. A také: Mám pro tebe pochopení, vím totiž, že jsi musel mít své dobré důvody, proč jsi ze vsi odešel a nechal tu nemocného otce, sestru žijící v Barceloně a matku v tak pokročilém věku. Chápavá sousedka ví, že má za sebou dlouhou cestu, ačkoli si stejně jako ostatní myslí, že Juan žije v Anglii, a přitom ve skutečnosti bydlí ve Skotsku. Ví také, že od předešlého dne, kdy otec za svítání zemřel, mají nebožtíka připraveného v obřadní místnosti na hřbitově v Torrijosu a čekají na Juanův příjezd. Větičkou ‚má toho ještě spoustu před sebou‘ mu Dolores vlastně říká: Připrav se. Nezáleží na tom, jak jsi unavený, kolik hodin jsi strávil na cestě, zda jsi spal nebo ne, jestli jsi jedl nebo ne, popřípadě zda máš nebo nemáš chuť k jídlu, na ničem z toho nesejde. Teď je na tobě, abys šel domů, oholil se, osprchoval a vyrazil se sestrou a matkou do obřadní síně přijímat projevy soustrasti a nachystat všechno na pohřeb. A to jsou jenom povinnosti, které tě čekají neodkladně. Dolores se ovšem také domnívá, že ví i to, co Juana čeká ve středně a dlouhodobém výhledu.

Dolores odvádí Angustias za paži a možná ji i plísní za to, že se plete do chlapcova života zrovna v takové chvíli. Juan přejde náměstí směrem k domu rodičů. Větve buganvílie nad vrátky vedoucími na přední dvorek vypadají zanedbaně. Hroznovitě nakupené fialové listeny sklánějí konce větví k zemi. V neuspořádaném růstu buganvílie lze vystopovat otcovu nemohoucnost v posledních týdnechJuanživota.se nakloní nad branku a prostrčí ruku mezi mřížemi, aby odsunul západku. Do odpoledního poklidu zavrzá čep. Ví, co bude vzápětí následovat, takže hned, jak za jeho zády dvířka zaklapnou, sedne si na bobek, odloží batůžek a několik vteřin čeká. Látka džínů mu těsně obepíná stehna. Z verandy na konci úzkého, protáhlého vstupního dvorku uvidí běžet Lajku, rodinnou fenku. Zvíře se na něj vrhne, předními tlapkami se mu opře o hruď, olizuje mu tvář a vrtí ocasem. Ta vytrvalá psí paměť! Vezme batůžek, vstane a s  Lajkou hopsající kolem vykročí k domu. Dvorek je jako vždycky zcela zaplněný květinami. Kromě rozložité buganvílie u branky tu jsou podél bočních zdí záhonky, z nichž rostou šáchory, růže, jasmíny a dokonce žumara. Na zdech, zavěšené v okrouhlých kovových držácích, tmavé květináče muškátů kontrastují s vápennou omítkou. Pod stříškou stojí na verandě vyplétané křeslo a rostliny vyžadující stín, z nichž nejvíce

13

Juan je vděčný, že ho té stařeny zbavili. Nemá náladu na zdvořilosti a nebýt Dolores, nechal by babku trčet na náměstí. Sleduje vzdalující se ženy a snaží se vměstnat do skrovného stínu, který křídla střech vrhají na chodník.

To mu ale neřekne, jinak by se totiž stala přesně takovou jako sousedka, z jejíchž spárů ho přišla vysvobodit.

Juan stiskne železnou kliku a zatlačí do dveří. Z domu vychází zvláštní vůně, kterou člověk vnímá jedině tehdy,

14 vyniká Adamovo žebro, monstera, kterou kdosi přichytil ke stěně drátem. Napravo v zasutém výklenku stará studna. Obrubeň s kovaným obloukem a na něm rozbujelý jasmín posetý drobnými bílými kvítky. Jako většina stavení ve vesnici ani vchod do jejich domu není zavřený na zámek, což se velice líbí hrstce turistů, kteří se občas ubytovávají v jediném venkovském domě, který v obci slouží jako penzion. Zahlédnou přivřené dveře, zajištěné jenom naoko petlicí nebo podložené kamenem, a hned se propojí s čímsi pradávným v domnění, že je o to život ve městě připravil. Vtíravě malebné venkovské pospolitosti, které vídávají v televizních seriálech z Aljašky nebo z Asturiasu, jedno odkud. V nich se rozepře zahlazují zápletkami ve scénáři, které bez ustání zavádějí postavy do ošidných situací, jejichž jediným možným rozuzlením je sbratření. Když už turisté konečně vystrčí nos z vesnického penzionu a vzdají se v létě soukromého bazénu a v zimě krbu, aby se prošli po ulicích, rozdávají úsměvy směrem k ženám stojícím ve dveřích na čerstvém vzduchu. Usmívají se, potkají-li na náměstích kluky hrající fotbal. Usmívají se, narazí-li na auto s klíčkem visícím v zapalování.

A s úlevou si oddechnou, protože co by kamenem dohodil od místa, kde žijí, existují ještě vesnice, které odolávají, třebaže mlaty obkroužené zídkami lidé už dávno rozbořili a vystavěli na nich řadové domky. A jsou-li návštěvníci manželé s dětmi, jako u vytržení na sebe pohlédnou, když objeví poslední seník, který ve vsi přežil, a zasní se nad vidinou, že ho koupí a přestavějí na dům, aby děti zapustily kořeny na nějakém místě bez betonu.

Podlaha z umělého kamene v předsíni ho přenáší zpět ke kořenům. Přijíždí z edinburského bytu, kde je koberec dokonce i v kuchyni. Neslyšná podlaha, měkká a hřejivá, pravda, nijak zvlášť hygienická, která však teď, když má před očima dlaždice, na něž našlapoval od klukovských let, prochází v Juanově hlavě chemickou reakcí. Zrnitost každé dlaždice se liší jedna od druhé. Hrubé oblázky i drobounké kamínky, jedny s nádechem do červena, jiné zase ve světlejších tónech. Jednotlivé bublinky v cementu, který štěrkopískovou drť spojuje. Dlaždice navzájem jednotí jenom jejich výbrus. Z předsíně, kterou má Juan před sebou, se vstupuje do dalších místností. Nalevo

15 je-li dlouho pryč a vnější svět mezitím stačil občerstvit ten vnitřní. Pach chlácholivého a neopakovatelného času. Trénovaný nos by řekl, že se tady po desetiletí vařil květák. Je tu – nebo možná byl – krb na dříví, naftalín ve skříních, nasolené maso ze zabijačky zavěšené na trámu, paprikové klobásy, z nichž odkapává tuk na plechovou misku. Tady se pralo prádlo mýdlem podomácku vyrobeným z louhu a použitého oleje. Litry čpavkové vody za ta léta vyhubily bakterie. Stopové pozůstatky dětských výkalů, jež kdosi, nějaká žena, odstranila z bavlněných plenek, které pak vyprala, vyždímala a pověsila na dvorku. Je tu cítit prastarý zápach zaječí pracky zapadlé za skříní. Zbytky kysličníku, který vycpávači zvířat používají k bělení lebečních kostí. Do tohoto domu se mořské plody dostanou jen o Vánocích a k nejvyšší kvalitě obvykle mívají daleko. Čpí to tu potem, zamaštěnýma rukama, starými jizvami, lacinou kolínskou, kabeláží obalenou v látce, odlévaným olovem, transformátorem na 125 voltů i údery dlaní do černobílého televizoru.Sklopízrak.

16 dveře vedoucí do obývacího pokoje, který sloužil i jako jídelna v dobách, kdy v domě ještě bydleli všichni. Vpravo příborník, na něm křišťálová dóza na bonbóny a v ní klíče, každý jiný. Nad příborníkem kukačkové hodiny, jejichž opeřence nikdo nikdy neviděl vyhlédnout ze skrýše. Vedle dveře do místnosti pro návštěvy, věčně zamknuté, věčně v přítmí. Následuje vchod do kuchyně a potom, úplně vzadu, dveře do všech tří ložnic a do koupelny. Všechny dveře pocházejí z otcovy dílny. Musely být první, které kdy otec vyrobil, a svůj vlastní dům použil jako zkušebnu. Duté, odlehčené, laciné dveře. Obvodový rám z borovicového dřeva a na něm z obou stran přibité dřevotřískové desky. Nahlédne do jídelny. Krb je vymetený. Ušák prázdný.

Ani se nemusí nahlas ptát, je-li někdo doma. Bezděčně zamíří ke svému někdejšímu pokoji. Místnost vypadá přesně tak, jak ji při odjezdu zanechal. Úzká postel u zdi, umakartový stolek se sklopnou lampičkou, která tam je už od dob, kdy začal brát rozum. V jejím světle si hrával s autíčky, učil se samohlásky, vystudoval na bakaláře. Na stěně visí nevelká korková tabule, na níž jsou dosud pomocí připínáčků přichycené některé z mezníků jeho mládí. Vévodí jim vstupenka na koncert Kika Venena v býčí aréně v Torrijosu – dožínkové slavnosti, září tisíc devět set devadesát tři. Na posteli stále stejný přehoz. V knihovničce neúplná sbírka knížek z řady pro mladistvé. Na každém hřbetě miniaturní obrázek. V dospívání četl, aniž ho k četbě někdo zvlášť vedl. Nikdo ho ale také od ní neodrazoval. Později číst přestal a nečetl až do svého odjezdu do Skotska, kde nakonec nashromáždil malou knihovnu. V pokoji jsou i sportovní trofeje, které vyhrál na amatérských soutěžích konaných v okolních vesnicích. Odloží batůžek na podlahu a vezme jednu z nich do rukou.

17 Malý pohár ze zlatavého kovu, u paty ozdobený neumělými vavřínovými listy. Na gravírovaném štítku se píše, že v dětské kategorii závodů konaných v obci Almorox skončil na třetím místě. Veselice na svátek patronů obce, svatého Rocha a Panny Marie Sedmibolestné. Pohár tu je od nepaměti, jako koneckonců všechno ostatní, a teď mu připomíná, jak během dlouhých zim na náhorní planině trénoval se skupinou chlapců z místní školy v Torrijosu. Tři dny v týdnu tam zůstával po vyučování, poobědval ve školní jídelně a pak šel na trénink. Do Cruces se vracíval večer, týmž linkovým autobusem, který ho přivezl i dnes. Raúl, sportovní vedoucí, který dojížděl z nedaleké vesnice, jim na trénincích určoval, co mají dělat. Vybaví se mu zimní chlad, předčasně zšeřelé cesty, po nichž běhali, tvrdost ojíněné hlíny. Byl pryč sotva čtyři roky, ale za ten čas se mu přihodilo tolik věcí, že i jeho pohled se posunul jinam. Přehoz, trofeje, lampička. Všechno tady bylo i předtím, na stejném místě, kde věci stojí teď; tehdy však byly rozostřené zvykem. Dnes ho tytéž předměty přenášejí do uplynulých chvil života, kam už pak znovu nikdy nezavítal. Teď si třeba vzpomíná na závod v Almoroxu, protože na ten ho odvezl otec a nikoli Germán, rodinný přítel. Žádné jiné závody, na nichž by byl i táta, se mu nevybavují. Onoho sobotního rána otec odešel od rozdělané práce a sedl do auta, aby své mladší dítě odvezl na soutěž v amatérském závodu. Nešlo o krajský přebor, ani o součást oficiální sezóny přespolního běhu. Kdyby tomu tak bylo, nedržel by teď v rukou trofej, neboť závody vyšší kategorie pokaždé vyhrával tentýž kluk – Levák. Každou sobotu k němu Juan vzhlížel jako k miniatuře poloboha, vždycky obklopeného pretoriánskou gardou, jež Levákovi razila cestu mezi

O nedělích, když sudí zvedl startovní pistoli a vystřelil do vzduchu, Juan vídával záda unikajících soupeřů, všichni Levákovi v patách. Na místě, kde pohár stál, je teď čistý, nezaprášený čtverec. Tohle je snad jediné, co se změnilo. Matka, posedlá čistotou a pořádkem, trávila poslední dny neustálým dojížděním do nemocnice. Až do té doby vcházela každé ráno do pokoje, aby prachovkou setřela nábytek a šetrně si odnesla ty lehounké chumáčky, jako by syn nikdy neodešel z domu, jako by byl pryč jen na čas s kamarády. Hodiny by neměly přesýpat písek, nýbrž prach. Prach nám pomáhá opravdově pochopit běh času. Prach je stejně trvanlivý úkaz jako gravitace, postrádá však vědecký věhlas, nemá svého Newtona, ani měrnou jednotku uloženou v pařížském muzeu. Drží-li člověk těleso ve výšce jednoho metru nad zemí a pak je pustí, těleso padá. Necháme-li čas plynout a s ničím nehýbeme, ani se ničeho nedotýkáme, prach padá také. Nevíme kde, ale je tu. Snáší se na vodorovné plochy i na plochy nakloněné. Mísí se s tukem na kuchyňských odsávačích par, dokud nevytvoří kašovitý povlak, který nakonec zestrupovatí. Metaforicky řečeno, prach sedá i do ticha a mlčení. Mezi ním a otcem se navršila kila prachu. Nakupila se i v prostoru, který ho odděluje od matky, a v menší míře i mezi ním a sestrou.

18 ostatními kluky a chránila ho před poplácáváním malých obdivovatelů.

231

RaquelPODĚKOVÁNÍTorresová, Juan María Jiménez Limones, Fermín Sánchez Cañedo, Francisco José Álvarez García, Ana Oña Blancová, Paco Rodríguez Aguirre, Juan Luís Torres O’Valle, Carmen Carrasco Jaramillová, Icíar Bollaínová, Paul Laverty, Alejandro Luque, Nicolás Carrasco Jaramillo, Javier Espada, Margaret Jull Costaová, Juan Luis Marrero, Skotská národní knihovna, knihovna nemocnice Western General Hospital a knihovna Edinburské univerzity.

Autor by obzvláště rád zmínil Nadaci banky BBVA. Tento román je přímým následovníkem jedné knihy, která svého času získala podporu v podobě stipendia Leonardo. Bez oné první knížky by tento román neexistoval.

Jesús VezmiCarrascomědomů Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, vwww.akropolis.info)roce2022jakosvou 460. publikaci Ze španělského originálu Llévame a casa, vydaného roku 2021 v nakladatelství Editorial Planeta S.A.U., přeložil Štěpán Zajac Redakce Anna Tkáčová Jazyková korektura Ivana Jedličková Grafická úprava, obálka a sazba písmem Clara a Tabac Studio Toman Design (www.toman-design.com) ePUB a MOBI Stará škola (www.staraskola.net) Na FSC papíře vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín Vydání první, 232 stran, TS 13. ISBN 978-80-7470-437-6 ISBN 978-80-7470-438-3 (MOBI) ISBN 978-80-7470-439-0 (ePUB) Elektronická i tištěná podoba knihy na www.eshop.akropolis.info. Doporučená cena včetně DPH 359 Kč

Román se za jediný rok od svého vydání dočkal překladů do pat nácti jazyků a vzniklo i jeho filmové ztvárnění. O tři roky později vydává Jesús Carrasco román Neznámý v zahradě (La tierra que pisamos, č. 2016), kritikou i čtenáři nadšeně přijímaný. Posledním autorovým románem je komorní příběh Vezmi mě domů (Llévame a casa, 2021), k  jehož napsání jej inspiroval stipendijní pobyt ve skotském Edinburghu. Jesús Carrasco není z těch autorů, který by chrlil jeden román za druhým. Vydání každé jeho knihy je však literární událostí a pro čtenáře lahůdkou. Není náhodou ani mar ketingovým tahem, že autorovo dosavadní dílo je ověnčeno mnoha literárními cenami. ISBN Doporučená978-80-7470-437-6cenavčetněDPH 359 Kč

Juanovi se podařilo osamostatnit se, zpřetrhat rodinná pouta a vymanit se ze života na španělském venkově. Života, v němž se „nic zásadního neděje“. Realizuje svůj sen jít za lepším a vydává se do skot ského Edinburghu. Po čase se do rodné obce vrací – na pohřeb svého otce. Jeho jedinou touhou je, co nejdříve se vrátit zpět do dynamic kého Skotska. Juanova sestra Isabel jej však postaví před skuteč nost, která od základu a proti jeho vůli změní jeho plány. Je nucen zůstat v místě, odkud se snažil uniknout, a starat se o nemocnou matku. Nová situace jej přivede k zamyšlení nad životem z nového úhlu pohledu a pomůže mu najít cestu k sobě samému.

Jesús Carrasco / Vezmi mě domů Překlad Štěpán Zajac

Jesús Carrasco se narodil v roce 1972 ve španělském Badajozu. V roce 2005 se usadil v andaluské Seville. Původním povoláním je tělocvikář, od roku 1996 působil v oblasti reklamy. Jeho knižní prvotinou byl v r. 2013 román Na útěku (Intemperie, č. 2015), která v samotném Španělsku i v zahraničí způsobila velkou senzaci.

Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.